Soustředit se na boj proti Hamásu je totéž jako usilovat o stětí jedné z hlav mnohohlavé saně, neboť po Hamásu nepochybně vstanou noví bojovníci vražedného islamismu.
Svatá země izraelská je nástroj samotného ďábla, protože na Blízkém východě rozsévá jen samý nesvár, utrpení, smrt. Její arabští sousedé jsou naopak utiskovaní mučedníci, jimž je upíráno i právo na sebeurčení, pročež jim nezbývá než vést proti Izraelitům nekonečnou teroristickou válku. Tak tuhle nestydatou lež slýchávám s krátkými přestávkami bez nadsázky celý svůj život, neboť právě tak dlouho už se točí kolotoč náboženské nesnášenlivosti islámských radikálů vůči křesťanskému světu. K sepsání těchto řádků mě bohužel vede jistota, že konec šedesát let již trvajícího seriálu opětované krvavé nenávisti není na dohled, protože dosažení spravedlivého míru a pokojného sousedského soužití prostě není myslitelné tam, kde k němu chybí poctivá vůle.
Obrázky mrtvých a zmrzačených lidí včetně malých dětí stejně jako fotografie požářišť a rozbombardovaných obydlí patří neodmyslitelně k Blízkému východu již od roku 1948, kdy palestinští radikálové rozpoutali první vyhlazovací válku proti Izraeli v reakci na to, že právě v Ježíšově rodišti byl mezinárodními úmluvami vymezen Židům jejich životní prostor. S tím se synové a dcery Prorokovi nikdy nesmířili a od té doby vedou proti »vetřelcům« zákeřnou svatou válku maskovanou kdečím, nejčastěji nenaplněnou touhou po zřízení suverénního a mezinárodně respektovaného palestinského státu. Je dobré nepouštět ze zřetele, že džihádisté svou zvrácenou teroristickou »politiku« obhajují průhlednou lží. Kdyby opravdu tolik stáli o vysněnou autonomní Palestinu, už dávno ji mohli mít. Jenže oni si dobrovolně vybrali úděl věčných psanců, kteří mají blíž k banditismu než k budování svého bezpečného a vzkvétajícího domova. Po neúspěšném pokusu srovnat se zemí nenáviděný Izrael hned v roce osmačtyřicátém, zatroubili k protižidovské vyhlazovací válce znovu o 19 let později, kdy dopadli stejně neslavně. Předtím i potom šmahem odmítali všechny mírové nabídky, které by jejich lidu zajistily nejen vlastní stát, ale i štědré dotace s vidinou poměrně brzkého blahobytu. Dnes už terorizují nejen Izraelce, ale i mnohé své arabské bratry, jež si berou jako rukojmí, a k tomu nestydatě lžou. Vyjednávání a slušnost považují za projev slabosti, žádná smlouva jim není svatá. Jako malé děti se radují z každého neštěstí, které zásluhou islámských fanatiků dolehne na kteroukoli ze zemí křesťanského Západu opovažující se vyjádřit statečnému židovskému státu své sympatie nebo mu dokonce poskytnout i materiální podporu.
Vánoce 2008 byly dalším z mezníků, kdy izraelské vládě došla trpělivost s konce nemajícími smrtonosnými provokacemi palestinských radikálů, a odpověděla na ně tím jediným, čemu dědicové odkazu arcilotra Arafata rozumějí, to jest silou. Po několikadenním bombardování strategických cílů v pásmu Gazy se izraelská armáda odhodlala i k pozemní ofenzivě s cílem zničit hnízda teroru a ochránit své civilní obyvatelstvo před trvalou hrozbou zkázy. Zbytečno podotýkat, že kolem toho bylo v řadách západních »mírotvorců« stejně povyku jako kdykoliv dřív, když Izrael využil své legitimní právo na účinnou obranu. Sledoval jsem v té době na veřejnoprávním kanálu ČT 24 čtvrt století staré Televizní noviny z produkce Zelenkovy husákovské televize a nevěřili byste, jak obtížné bylo odlišit jejich obsah od těch současných. Na sklonku roku 1983 Izrael zrovna čelil hrozbě pocházející od Sovětským svazem podporovaných libanonských teroristů, a stejně jako dnes bylo v té věci většině světa jasno: zde stateční islámští bojovníci za svobodu, tam židovští ohňostrůjci, kteří v imperialistickém zájmu USA vraždí vše živé. Stejně jako dnes bylo tehdejší propagandistické svinstvo ilustrováno zohavenými dětskými tělíčky a srdcervoucím nářkem muslimských matek, které žalovaly světu na izraelskou hanebnost. A stejně jako dnes se mediálním tvůrcům jaksi nedostávalo svědectví o utrpení obyvatelstva systematicky vybíjeného státu Izrael. Jako by se neslušelo hovořit o palestinské vině, jako by byl hřích připomínat tragický úděl Židů, kteří už od prvopočátků nacistického holocaustu jsou ostudnou částí lidstva vnímáni jako hnisavý vřed světa.
Ani české předsednictví Radě Evropy nezdá se být tečkou za tou nespravedlností, jakkoliv se šéf naší diplomacie Karel Schwarzenberg uvedl ve funkci evropského »ministra zahraničí« sympatickým prohlášením, že jednoznačným viníkem nejnovějšího blízkovýchodního maléru jsou zločinní palestinští radikálové. Jeho výrok byl vzápětí pokažen alibistickým blábolem, že strůjcem všeho zla je toliko tamní teroristická organizace Hamás, zatímco ostatní Arafatovi sirotci jsou učinění beránci, s nimiž je záhodno zasednout k jednacímu stolu. I to je lež jako věž, třebaže do značné míry vynucená ohledem na holubičí mínění zbytku bruselské sedmadvacítky. Soustředit se na boj proti Hamásu je totiž totéž jako usilovat o stětí jedné z hlav mnohohlavé saně, neboť po Hamásu nepochybně vstanou noví bojovníci vražedného islamismu. I pan Schwarzenberg a jeho vznešení unijní partneři zajisté něco slyšeli o spolcích typu Islámský džihád, skupině Abú Ríše, Výborech lidového odporu, Brigádách Al Aksá, Lidové frontě a mnoha dalších. Padne-li Hamás, podle znalců nejumírněnější z nich, převezmou jeho vůdčí roli ještě mnohem odpudivější gauneři, všichni svobodně zvolení palestinským pronárodem. S kým bude potom Evropská unie vyjednávat, jestliže dnes ani není schopna jedním hlasem nahlas říci, že je se Spojenými státy zajedno v otázce všestranné podpory demokratického státu Izrael, nejvýchodnější výspy křesťanské civilizace? Tolik nám stojí divošská Palestina za to, abychom kvůli ní kapitulovali před lotry, kteří se nezastaví ani před masovými vraždami typu té nejmasovější, která je spojena s datem 11. září 2001?
Je nejvyšší čas přestat se bát pravdy a jasně pojmenovat i tu její část, která se nám špatně poslouchá. Osvojit si tu odvahu nelze odkládat donekonečna. Neboť až se tomu umění konečně naučíme, mohlo by být už pozdě na poznání, že jediný možný způsob, jak se vypořádat s kořeny zla, je bezezbytku je vyrvat z prostředí, v němž se k hanbě světa tak pevně uchytily.
Petr Zavoral
Tento článek si také můžete přečíst v tištěné ANNONCI s datem 9.1.2009
Zpet na hlavni stranku
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)